Ten den jsme vstávali zmrzlí. Na stěnách stanu se zkondenzoval teplý vzduch , který jsme ohřáli našimi těly a při sebemenším pohybu jsme dostali sprchu studené vody.
To ráno jsme se váleli ve stanu až do osmé hodiny, než vyšlo slunce a mohli jsme pomalu sušit naše mokré oblečení. Byli jsme náladou na bodě mrazu a rozhodnutí co nejdříve dojet domů. Vyjeli jsme směrem na sever. Bylo ráno a tak jsme věděli přibližně kde slunce vyšlo a kudy se vydat. Než jsme se pořádně rozkoukali, byly ve zpětném zrcátku hranice Bosny i Chorvatska a už jsme se blížili do velkého města, ve kterém jsem si udělali zdravotní přestávku, doplnit zásoby, protáhnout se a seznámit se s místními.
Natrefili jsme na místního farmáře čekajícího v autě, který jak nás uviděl dal nám plnou náruč jablek. Asi si nás všimnul díky našemu puchu a unavené vizáži. Nevěděli jsme ani jeden jak mu poděkovat, jelikož jsme to v tom šoku zapomněli. Samozřejmě nás nemohl minout déšť, na který jsme se pouze připravili obléknutím nepomoku. Když se to spustilo, bylo tolik vody, že při 60km/h nám klouzalo zadní kolo sem a tam. Naštěstí jsme to ustáli bez nehody, a co se stane když si motorkář navlíkne nepromok? Přestane zaručeně pršet. To už jsme ale míjeli Balaton a vyrazili směrem Pecs již po námi známe silnici okolo Cseszneki Vár. Byla tma a poprvé za celou cestu na nás začali řidiči v protisměru blikat výstražnými světly, nevím z jakého důvodu, jestli nám něco nespadlo , nemyslí si, že jsme automobil pouze s jedním světlometem nebo proč. Přes silnici nám přeběhla liška a zajíc. Dáša o tom ani nevěděla, pouze registrovala prudké brždění, protože spala. Jak typické...
Do vesničky nedaleko Kút, kde jsme si na rychlo domluvili nocleh jsme se nakonec vydali po dálnici. Na tu jsem najel za Bratislavskou části Lamač. Pro policajty jsme měli výmluvu, že jedeme z Bosny a nechtělo se nám přes ty lesy, protože je to nebezpečné kvůli zvířatům. "Plazili" jsme se osmdesáti kilometrovou rychlostí po dálnici, cesta se vůbec nekrátila. Do toho přišla hmla a bylo to jen horší...Do vysněného hotelu jsme dorazili okolo 11 hodiny. Byly jsme vyčerpaní, měli křeče v nohách, ale byli jsme šťastní, že už nemusíme bivakovat někde celí promočení jako slepice. Těch 700 km, které jsme ujeli byly dlouhé a krásné a občas i křečovité. Ano, tuhle vzdáleost lze ujet i na malém skútru. Celou cestu jsme si říkali jaké to asi je šetřit čas a vozit si prdel na krásném BMW GS a polylkat kilometry. Ale to by nebylo přeci ono...! Proto na příští cestu pojedeme na našem PCXku znovu a přitom si dáme větší porci kilometrů.
Náš rozhovor o cestě s Alešem Poláčkem je k poslechu na stránkách Kolamadolu. Můžete si jej poslechnout zde
www.kolamadolu.cz.
Samozřejmě bychom chtěli poděkovat všem čtenářům, kteří to s námi vydrželi až sem, také fanouškům a hlavně i partnerům, díky kterým by tato cesta byla o mnoho náročnější.
