Do Olova za bahnem

Bolelo nás celé tělo z té tvrdé zemi, cítili jsme každý kamínek na zemi a převrácení ba jinou stranu bylo skoro nemožné. Během noci jsme se náhle probudili, když jsme zaslechly kroky zvířete a funění. Asi nás vycítilo jak jsme se ve stanu pohnuli a na chvilinku byl klid. Po chvilce bylo opravdu blízko zašustěl nás igelitový pytlík s odpadky, který jsme nechali vedle stanu. Bouchající plechovku od piva jsme slyšeli se vzdalovat a tak jsme si řekli, že se stejně nenají, nenapije, protože nezaplatil a šli jsme spát.

                                                   

Ráno jsme sbírali odpadky po celém břehu, byly všude možně. Milé zvířátko si dalo v noci asi velkou práci s tím to všude roznést :-) První ráno, které bylo chladné a nevstávalo se nám dobře. Oba jsme se shodli, že to byla nejméně pohodlná noc ze všech prozatím.

Se složenými věcmi jsme vyrazili vstříc historii a poznání. Po několika desítkách kilometrů se nám krajina už
omrzela. Dáše se vůbec nezamlouvala, malé kopečky a samé keře, kamení, nic zajímavého. Město Mostar, ve kterém jsem již byl s otcem před několika lety opět autem, bylo podle mne úplně mimo turistický ruch. Také před těmi 10 lety tam moc lidi nejezdili. Vše je klasicky jinak a v ulicích Mostaru se nedá nikde zdarma zaparkovat, je možnost si nechat pohlídat motorku za 40 kuna u jednoho místního baru. Každý prodejce se snaží prodat typické místní suvenýry, které jak jsme již s Dášou říkali nás vůbec nijak nezajímají.

Měli jsme štěstí, že když jsme přišli k mostu. Parta místních chlapů skákala do řeky, která byla nádherně čistá a dravá, Vyfotili jsme se, natočili si skoky a zase frčeli dál. Před námi byl národní park Blidinje, ve které silnici svírali hory a řeka z druhé strany. Celá cesta národním parkem byla krásná, moc jsme si jí užívali, už jen protože ráz krajiny byl naprosto jiný. V uvozovkách to bylo jako u nás, stromy jehličnaté i listnaté a kameny a keře jsme nechali daleko jižně pod Mostarem. 

Profrčeli jsme okolo jezera Jablaničko a opět jsme se zastavili na jídle v místní restauraci. Špíz s ryzotem a steak jsme si mohli dát i jinde ale podle místních názvů jsme nevěděli co je co. Výběru jsme nelitovali a porce jsme ani nemohli sníst. Na internetu jsme ihned jako první zjišťovali jak to vypadá s počasím. Nebyli jsme vůbec nadšeni, protože v 40 km vzdáleném Sarajevu měla být bouřka a déšť. 

Chtě nechtě jsme museli jet dál. S blížícím se městem jsme na obzoru viděli černé mraky blesky. Proto jsme se preventivně zastavili na nejbližší benzínové stanici abychom se ochránili před deštěm. Na wifi jsme sledovali počasí, byl tam stále mráček. Čekali jsme 5,10,20,30 minut a stále nepršelo, rozhodli jsme se vyrazit. No zvykli jsme si, že zákony schválnosti fungují vždy a všude, Začalo opravdu hodně pršet. Jeli jsme stále do centra města a silnice plné vody začínali být nebezpečné.

Bez nepromoku jsme zmokli raz dva, na další benzínové pumpě jsme začali čekat, jen už mokří a naštvaní. Když bychom šli do mekáče a dali si kolu za euro tak by to bylo v pohodě. Chvilku jsem čekali a Dáša byla naštvaná, že takto může pršet celý večer. Vydali jsme se za mírného poprchávání, které se za jízdy změnilo v bičující smršť vody. Já jsem na nepromok už rezignoval a jel jsem celou dobu bez něj. Obyčejná bunda a pseudo moto kalhoty mi dávali pocit bazénu v botách, na zadku a prostě všude.

Byli jsme tak zoufalí, že jsme si už říkali, najdeme první hotel a ubytujeme se v něm. Od Sarajeva jsem urazili 50 kilometrů na sever. Místní nám poradili jediný hotel ve městě Olovo. Cenu hotelu si už nepamatujeme ale nevím z jakého důvodu jsme řekl ne. Po dalších  několika kolimetrech jsme našli idelickou posekanou louku, která měla pouze jednu vadu na kráse, nejprve příkrý sjezd, ale to nebyl ten největší problém. to nejhorší přislo v zápětí, když zadní kolo ztratilo trakci a začalo ujíždět do stran. Dášu jsme musel zapřáhnout aby tlačila k nejbližšímu stromku. Měla velké štěstí, že měla na sobě nepromok, který ji zachránil. Před čím? Podívejte se na video.

 Já jsem nechal všechny své mokré věci na stromku a vlezl si do stanu abych se usišil, Dáša měla mokré pouze nohy. Oba jsme doufali, že nebude v noci nebo ráno pršet. To nás děsilo nejvíce.