Chtěla bych vám napsat pár slov o tomto srazu pohledem holky, která nemá ráda zimu, ale miluje motorky a především Ottu, kvůli kterému jsem na tuhle šílenost vlastně kývla.
Už v říjnu mě s tím strašil, v listopadu taky, no a nejvíce v prosinci během vánočního volna. Pojedeme na Elefantentreffen, už se těšíš? Pokud nám do té doby dorazí zimní pneumatiky, tak jedem. Chceš spát venku nebo v penzionu?
Jasně prosimtě ha ha ha, vždy jsem se smála a na konec diskuze jsem doplnila typické ženské “ Ani přes mou mrtvolu.”
Zamrznul mi úsměv. V hlavě se mi promítala bolest, kterou trpím ve stanu, všude kolem sníh a blázni na motorkách. Bože to snad nemůžu vydržet.
No a nakonec jsme se ani nevím jak s Ottou dohodli, že jedem.
Ve čtvrtek jsme pro vás večer ještě točili video o tom co si sebou bereme no a v pátek ráno v 8:30 jsme už seděli na motorce a vyjeli směr Praha a to zrovna sněžilo...
Abychom se trošku vzpamatovali Otta zastavil ve skvělé cukrárně Flora v Bakově nad Jizerou a dali jsme si aspoň snídani a čaj abychom vůbec měli sílu. Mimochodem tohle místo doporučujeme na nějaký ten jarní výlet.
Tam jsme se dali do kupy a jeli dál. Cesta do Prahy utekla tak nějak rychle, byli jsme nesmírně rádi, že za Turnovem už prakticky nikde nebyl sníh. Což nebyl celou cestu, až po Šumavu ovšem…
V Praze jsme viděli několik německých sajdkár a jeli jsme až do Hostomic, které jsem dodnes neznala. Dali jsme si vskutku dobré krkonošské kyselo, já jsem se zahřála, dala si na nohy ještě jedny ponožky a oznámila jsem Ottovi, že je to první a poslední Elefantentreffen v mém životě. Jo byla jsem krapet naštvaná...Ono taky venku nebylo 5 stupňů, jeli jsme stále v mínusech.
Mimochodem, víte jaké to je jet na motorce 8 hodin a nekomunikovat s nikým?
Já to vím, jelikož nemáme intercom. Bylo to...no dost na prd abych pravdu řekla.
Od Hostomic jsem si musela začít zpívat. Jo dělala jsem si tak trošku rádio “výběr těch nejlepších hitů” Vydržela jsem to asi půl hodiny, pak jsem chvíli byla ticho a přemýšlela o všem. Vy co jezdíte tak víte, jak je to skvělý si na motorce vyčistit hlavu, přemýšlet a promýšlet.
Je to fajn relax.
Projeli jsme Příbram, Strakonice, Vimperk a konečně už se blížili hranice a benzínka - zrovna začala blikat poslední čárka. UF!
Na benzínce jsme si dali čaj - což jsme zkoušeli dělat během cesty pravidelně, trochu se zahřát a zas jet. Venku už se stmívalo a když jsme tak pili ten čaj, vidíme další dvě větší motorky. Ježíš, další bezmozci jako jsme my, říkala jsem si v duchu. No jo kluci z Hradce Králové. Otta se s nimi dal do řeči a nakonec jsme s nimi jeli až na samotné místo činu - do Solly.
Mimochodem, s blížícími se hranicemi, začala být taky pěkná kosa - všude byl už zas sníh a dokonce víc než u nás. Když jsme projížděli těmi lesy, který byly úplně bílý, pokrytý sněhem, začala jsem si prozpěvovat : “Je teplo je teplo, venku je léto a mě je teplo, svlíknu se z kůže, protože je venku teplooo” Otta mi pak doma sdělil, že to slyšel...no ale trošku mi to z toho šoku pomohlo, jak jsem mluvila, tak mi z úst šel teplý vzduch.
Musím říct, že Ottu fakt obdivuji, že tohle skvěle odřídil, že jsme se nikde nesmekli a že jsme ani nikde nespadli.
Bylo asi 7 hodin večer a my měli v rukou konečně klíče od pokoje. ANO! Pokoj byl útulný a celkem pěkný. Stál nás na 2 noci asi 2.500 Kč. Bylo to na takové malé farmě u lesa.
A náš večerní program? Rozmrznout, vysprchovat, vybalit, spát a odpočívat.
Myslím, že jsme oba spali jak zabití. Ráno jsme se probudili kolem 7 hodiny, dali jsme si jogurt, dali se do kupy, zabalili jsme veškerou techniku a letěli jsme zas do Solly - bydleli jsme odtamtud asi 10 km, což bylo fajn. Cestou tam už jsme potkávali samé motorky - potkali jsme snad více motorek než aut. Když jsme vjeli do centra dění, nemohli jsme uvěřit kolik strojů a lidí vidíme. To bylo neuvěřitelné - je to nepopsatelné. Silniční motorky, skútry, vespy, no skutečně úplně všechno a z různých zemí. Najednou mi bylo příjemně, procházeli jsme se a koukali na všechny ty motorky a já najednou začala být pyšná, pyšná na nás na oba, že jsme tam jeli, že jsme tam byli. Najednou mezi námi byli vlastně lidi naší krevní skupiny, lidi, kteří milují motorky tak moc, že jsou schopní přijet odkudkoliv aby se tu potkali. Někdo z našich fans to pojmenoval vskutku vtipně: ,,Největší koncentrace bláznů na metr čtvereční” Ale já bych spíše řekla, že na tom místě se sešli praví motorkáři. Najednou vám dojde, jak velká je to srdeční záležitost tenhle koníček - nebo sport, říkejte tomu jak chcete. Mě to baví, hrozně mi zachutnalo jezdit na motorce, cítit všechny ty vůně venku. Miluju to a jsem ráda, že jsme s Ottou udělali TEN krok a v Honda Liberec to PCX koupili. Ušli jsme velký kus cesty za ten rok.
A bla bla bla spousta věcí mi tam došla….
Strávili jsme tam nějaký čas a frčeli jsme zas to Tittlingu, kde byli nějaké obchody a my si koupili aspoň nějaké potraviny. Při obědě jsme pro vás editovali nějaká videa a fotky, ale po nějaké chvíli toho brouzdání nešel internet, tak jsme se ještě vypravili znovu do města a hledali nějakou kavárnu s připojením. Tomu nebudete věřit, ale v dnešní době na tomto místě sehnat nějakou free wiffi není žádná sranda. No nenašli jsme, obešli jsme snad celé město. Nakonec jsme skončili v penzionu a tam to už zase běželo a my mohli pokračovat v editování.
Nevím co více vám z toho srazu vyprávět - je těžké to popsat, musíte to zažít.
Zpáteční cesta byla o něco příjemnější. už mi nebyla ani zima - tedy dokud jsme nepřejeli ty šílené hory. Po celou dobu jízdy svítilo nádherně sluníčko. A byla radost se projíždět místy kde není sníh, celá jízda byla jako na jaře. Když jsme jeli zpět už jsme neměli tolik zastávek, chtěli jsme dojet domů co nejdříve.
Mimochodem Ottovi nebyla zima vlastně vůbec - takže to celé bylo stejně asi jen mnou...jsem Ledová Královna...
VIDEO z akce najdete na našem YOUTUBE KANÁLE
No a tím asi skončím tento článek, pokud jsem něco zapomněla a máte k tomu dotazy, budu ráda, když se zeptáte a my vám rádi odpovíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkujeme za Váš komentář.
Thank you for comment.