Přes Kosovo do Makedonie

Jak jsme během jednoho dne projeli zbytek Srbska, celé Kosovo a velkou část Makedonie.
Dále se dočtěte jak jsme navštívili Devil´s Hills a schovávali se před ještěrkami nebo ještěrky před námi?

Když nás ráno probouzelo nezastavitelné kokrhání kohoutů, všelijaké zvuky ovcí a koz, nedalo se dělat nic jiného, než se probudit se skvělou náladou do nového prosluněného dne. Pomalu jsme otevírali oči, vymotali se ze spacáku, vymačkali poslední zbytky vody a uvařili si horký čaj. Náš dnešní plán byl podívat se na Davolja Varoš a hlavně...dostat se do Makedonie. Čekalo nás přibližně 70 km, které jsme ujeli během hodinky a několika minut. 

Do celého areálu se platí vstupné, které je 4€ na osobu. Od parkoviště nemusíte chodit dlouhé kilometry k tomu nejlepšímu, stačí pouhých 800 metrů. K vidění je mnoho a my jsme se nejvíce těšili nejvíce na hlavní "atrakci". Bylo to prostě nádherný, něco co jsme ještě neviděli... Podle fotek na internetu to místo vypadalo skvěle. Po výstupu jsme si dáchli na lavičce a pak jsme strávili nejvíce času u pramene vody, kde každou chvilku bublaly bubliny. Když už jsme to všechno nafotili,odebrali jsme se do stínu a odpočívali před cestou. Bylo asi 11 hodin a 30 stupňů Celsia. Na místě jsme se rozhodli, že to tedy zkusíme projet přes Kosovo. Už jen proto, že se nám nechtělo objíždět celé Kosovo po Srbské straně.

Na hranice jsme následně dorazili během 20 minut. Fronta tu nebyla nijak dlouhá a hlavně se plynule krátila. Pasovou kontrolou jsme prošli bez jakýchkoliv prohlídek a zbytečných otázek. Zakoupili jsme si pojištění, které na motocykl stálo 15€. Během celého průjezdu jsme potkávali automobily drahých německých značek a krásné domy. Trošku jsme si mysleli, že uvidíme vojáky nebo armádu se zbraněmi ale nezahlédli jsme ani jednoho, pouze jedno auto KFOR - jednotky zaparkované u benzínové pumpy.

Všechna auta byla 

ozdobena červenými nebo černými mašlemi, stuhami nebo Albánskou vlajkou, některá troubila některá ne. Byli jsme z toho zmateni zdali není nějaký svátek, ale možná to bylo jen na oslavu svatby. Jak provoz houstl tak jsme se dostávali blíže hlavnímu městu Prishtina. Ješte před centrem města jsme se ve spleti ulic, aut, dodávek a servisů ztratili a museli jsme se zeptat místních kudy kam. Ti nám řekli jakým směrem se máme vydat a také název města v Albánstině, protože jak je známo srbové a albánci se moc v lásce namají.

Kosovo je malá země, kterou jsme projeli asi za 4 hodiny od severu k jihu. Lidé, se kterými jsme komunikovali na nás působili mile, nemuseli jsme se ničeho obávat. Takže mami, tati, strejdové, tety a kamarádi v Kosovu se prostě už neválčí :)

Na hranicích šlo vše opět velice rychle a neměli jsme ani žádný problém se zapnutou kamerou. My jsme se těšili do země se sluncem na vlajce. Z hranic nám to zabralo půl hodinky a byli jsme v centru Skopje u sochy Alexandra Velikého. Všude v centru je mnoho velikých historických budov a soch jako z filmu. Udělali jsme pár fotek a bylo nám hrozně líto, že zde nemůžeme zůstat déle.

V budoucnu bychom velice rádi zůstali ve Skopje alespoň několik dní a prohlédli si místní muzea, prošli se po centru města, lehli si v parku a chvilku relaxovali.

Na naší cestě k Jezeru Ohrid, kam jsem měli v plánu dojet, jsme najeli na čtyřproudovou silnici, která na naší mapě nebyla vůbec zakreslená. Naše mapa totiž byla z roku 1974 a v té době asi opravdu dálnice tam tehdy nebyla. Ze Skopje do Tetovo se platí mýtné, na tomto úseku jsme potkaly dvě mýtnice, kde za průjezd motocyklu chtěli 40 denárů nebo-li 1€.  Výhodnější je platit v denárech.

Když jsme se blížili k Tetovu, byli v oparu vidět obrovské hory, které nás uchvátili. Protože jsme už neměli drobné euro mince sjeli jsme z "dálnice" a pokračovali po běžné komunikaci. Bylo pro nás příjemné vidět jak staří i mladí chlapi sedí v košilích "hospodě" a hrají různé společenské hry. Není to jako u nás, kdy pouze pijí pivo a kecají o nesmyslech.

Říkali jsme si "jsme debilové, zase hledáme nocleh pozdě večer, zase pojedeme v noci" bylo teprve 19:00 ale velmi rychle se stmívalo a během chvilky bylo šero. Vjeli jsme z nížiny do hor, kde kolem nás byli samé vysoké stromy a to nám moc bezpečí nedodávalo. Po půl hodině jízdy jsme konečně narazili na odbočku k jezeru Mavrovo. Sledovali jsme jak jezero se přibližuje a vyhlíželi nějakou pláž kde bychom mohli přespat. Malým offroadem na břeh, postavit stan, doplnit energii. Dlouhou dobu než jsme usnuli jsme se koukali na hladinu jezera, kde na protilehlém břehu byla vesnice a občas jsme slyšeli nějaký dialog. Přemýšleli jsme kam pojedeme zítra, jaké to bude v Albánii a co nás tam čeká.