Z Makedonie do Tirany a ještě kousek dál

Ranní hygiena

V noci nás nevyrušovali žádné nadpřirozené a nevysvětlitelné zvuky v okolí našeho stanu. Opět jsem se v noci několikrát probouzel a čekal jen, kdy bude ráno. Když už jsem ráno viděl na obzoru červánky, byl jsme rád, že se opět vydáme na cestu. 

Když jsme urazili první ranní metry, hned jsme si uvědomili, že jsme v nadmořské výšce více než 1000 m.n.m.

Následně nás hned pohltil průsmyk, ve kterém nás obkličovaly vysoké vrcholky, padající kamení a chladná řeka. S napětím jsme se těšili co nás čeká za každou další zatáčkou. Každou chvíli jsme se ptali navzájem jestli jsme viděli ten lom vlevo úplně nahoře nebo napravo sesunuté stromy a obrovskou masu země a skály a hlavně jsme se tomu pořád divili a zírali celou cestu až k Debarskému jezeru.

Jezero bylo obrovské, na mapě to byl malý modrý flek. Město Debar bylo malé a já v hlavě přemýšlel zdali se vydat na sever do Albánských hor nebo na jih k Ohridu. Nevím proč, ale asi zvítězil rozum a jeli jsme k Ohridu. Tak nějak jsme se asi chtěli držet plánu cesty a navštívit Tiranu. 

Struga - město na severním okraji Ohridkého jezera nás překvapilo. Velké kolony aut ještě před samotným městem, policista řídící dopravu s pohyby, které nebyly daleko od tance a velký cestovní ruch, mnoho stánků se suvenýry, cetkami a nesmysly pro turisty. Ochutnali jsme zde také místní Burek. Je to pokrm z tenkého listového těsta plněný sýrem, zeleninou nebo mletým masem. My jsme si dali ten s masem. Na hranice to bylo několik kilometrů, během kterých jsem si nestačil zapnout bundu, nasadit rukavice a ani zapnout GoPro. 

Na hranicích jsme opět natáčeli, ale kdyby něco tak tam nebyla žádné cedule zakazující focení, či natáčení. Potkali jsme konečně motorkáře, které jsme od Bělehradu nezahlédli. Poznali, že jedeme na Hondě, že to je 125 kubických centimetrů a že jsme z Liberce. 

Do Albánie jsme vjeli jako první z motorkářů na hranicích. Byl to krásný pohled na Ohridské jezero, nedohlédli jsme na jeho jižní konec, který náleží Řecku.  Dáša v prvních několika kilometrech měla závratě, sjížděli jsme do vnitrozemí Albánie obrovskými serpentýnami. Já se bál, že při prvním brždění bude klouzat motorka, všechny cestopisy které jsem před naší cestou přečetl říkali, že v Albánii je tak špatný asfalt, který i za sucha klouže. My to musíme vyvrátit. Neklouže. Možná protože naše maximální rychlost za celou cestu nebyla vyšší než 80 km/h.

Ohrid

Kdekoli po cestě bylo možné si nechat umýt motocykl díky všude přítomným myčkám. Než jsme dorazili do Tirany, stihli jsme opět zmoknout nedaleko Elbasanu, a radovali jsme se když jsme viděli českou SPZ na všude přítomných kamionech. Těšili jsme se domluvené spaní opět u někoho, koho jsme znali pouze přes Couchsurfing a několik zpráv. Místo toho abychom se navigovali podle mapy, tak jsme se navigovali pouze cedulemi a tak se nám stalo, že jsem oba jednu přehlédli. a místo po silnici SH3 pokračovali po SH7 a jeli směrem k moři.

Burek

Tím jsme si udělali zajížďku 80 km, na které jsme narazili na blbce, který nás skoro přizabil svou jízdou v plné rychlosti a od té doby jsme se začali obávat "všech řidičů". Toto byla první a poslední velká špatná zkušenost, kterou jsme na naší cestě zažili. V Tiraně se mi hodně líbilo, neplatila "žádná" pravidla, jízdních pruhů bylo dle potřeby, značky nebyly, přes všechny ty automobily na okraji vidět a tak jsme jeli podle citu a intuice.

Nakonec jsme dorazili na hotel, který jsme si objednali přes aplikaci booking.com a byli jsme rádi, že existují chytré telefony a aplikace, které v mnohém usnadní život. Při příjezdu nám přišel pro věci velmi milý recepční, se kterým nebyl problém se dohovořit anglicky. Byli jsme nadšeni, že se můžeme umýt v teplé vodě, lehnout si do ustlané postele a užít si chvilku skvělého spaní. Nevíme proč jsme šli do hotelu, ale asi jsme se báli spát někde venku a nelitovali jsme toho. Cena byla 21€ za dvoulůžkový pokoj dva páry kilometrů od centra.