Nehoda, odpadky a zmrzlina

Ráno jsme se probouzeli docela dlouho, nechtělo se nám vůbec odjížďět a rádi bychom zůstali v hotelu déle ale...

Řidič Land Roveru, který stál na parkovišti na druhém konci, při couvání srazil náš stroj nelítostně k zemi. Řidič, majitel hotelu ani recepční neuměli anglicky a při slovu policie všichni kroutili hlavou. Celou situaci nezbývalo než řešit penězi, což bylo pro nás výhodné. Motocykl neutrpěl žádné větší škody a my jsme měli zaplacený hotel a ještě nám dost peněz zbylo.

Přes centrum města jsme se vydali směrem k městu Shkodër nedaleko Skadarského jezera. K jezeru nebyla žádná kloudná cesta, kromě polní cesty mezi samými odpadky. Ten pohled, který se nám naskytl byl odporný: Kam jen oko dohlédlo, byly všude nepřehlédnutelné odpadky všeho druhu. Na břehu se dokonce i válela jen tak mrtvá kráva. Nedalo se to přehlédnout a my jsme museli odjet.

Celý den jsme jeli po silnici, kterou z pravé strany lemovali vrcholky albánských hor. S Dášou jsme se poprvé na cestě neshodli a tak jsme oba naschvál mlčeli a jenom se dívali na ty hory. Já stále sledoval mraky nad vrcholky a bylo mi líto, že se nemůžeme díky našemu obleční vydat více do hor, kam jsem se těšil.

Zanedlouho jsme museli tankovat a tak jsme opět spolu začali mluvit, přes cestu nám přeběhlo několik koz a pastevec. Hranice přišly rychle a my jsme byli rádi, těšili jsme se, že odjedeme z Albánie a budeme konečně v civilizované Evropě.

Hlavní město Černé Hory nás nijak nenadchlo a zase jsme začali přemýšlet kde budeme spát. Chtěli jsme si najít klidné místo mimo silnice na benzínce jsme si koupili balenou vodu a vydali se hledat bivak. Narazili jsme na soukromý pozemek, kde jsme se optali místních rybářů, jestli se můžeme vyspat na jejich krásném greenu. Byl velice milí, hned nám ukázali, kde si můžeme nabrat vodu, nabídli nám čaj nebo kafe a zajímalo je i jestli netrpíme hlady.

Plán na další den byl podívat se na poloostrov sv. Stefan, objet si záliv Boka Kotorska a mrknout do Dubrovníků. Po noci v teple bez komárů, po vydatném jídle, ranní hygieně a rozloučení se jsme se vydali na cestu. Místo placeného tunelu jsme si vybrali objížďku v podobě stoupání a krásného pohledu, jak na Skadarské jezero tak i následně na otevřené moře. Bylo světle modré a foukal teplý vitr, mohlo být okolo 30 °C. Sv. Stefan už není to co byl před deseti lety. všude jsou samé apartmány, mnoho turistů a prodejci nesmyslů. Příprava na koupání nám trvala dlouho a my jsme byli naštvaní, kolik toho musíme schovat, vzít sebou a kolik to zabere času, kvůli půl hodině v moři. Bylo to ale fajn,večer jsem si aspoň nemuseli kupovat sůl. Po hrátkách ve vodě nám vyhládlo a tak jsme se zastavili v restauraci na oběd. Než nám donesli jídlo, pivo, které jsem vypil vyprchalo a já se tak aspoň nemusel bát, že dostaneme pokutu. Boka Kotorska je krásný záliv, kde na jedné straně se tyčí kopce a na druhé mezi silnicí a hladinou moře, může být rozdíl i jeden metr. Záliv se dá i přejet trajektem za drobný úplatek v nejužším místě, musíte si ovšem vystát dlouhou frontu. My jsme toho nelitovali i když to bylo dlouhé.

Do Chorvatska jsme vstupovali s radostí. na hraničních přechodech jsme nečekali ani minutu, nikdo nám nic neřekl že natáčíme. Už z dálky jsme viděli hradby, které jsou dominantou tohoto města. Překvapilo nás, kolik jsme viděli skútrů a speciální parkoviště pouze pro ně. Peněz bylo dost a tak jsme vůbec neváhali a dali jsme si každý zmrzlinu. Netušili jsme jak budou chutnat, ale výběr jsme nakonec zvolili dobrý. Celý den jsme neviděli ani jeden mráček na obloze. S naší průměrnou rychlostí 60km/h jsme si nemohli moc vyskakovat a naše plány na ujetí 300 km denně byly nereálné. Plán naší cesty jsme měnili operativně. Velké naděje na nalezení bivaku u moře jsme si nadávali a proto jsme se museli "obrátit" a vniknout do vnitrozemí. Nejbližší hraniční přechod byl asi 5 km od Dubrovniku a Dáša se radovala, že je v Bosně. 

Namířili jsme si to k jezeru Bilečko s rozlohou 33km2 a délkou 18km. cestu lemovaly keře a kamení a nic jiného, občas se objevila nějaká odbočka, která se nám schovala za prvním kamenem. Jezero bylo vidět pouze chvíli a my jsme museli sjet z hlavní cesty a hledat jezero intuitivně. Malinká cestička se klikatila, přes různé kopečky, občas na nás vyskočil pes, jinde slepice. Byli jsme po hodině bloudění se zeptat místního obyvatele kudy vlastně vůbec k jezeru. Nasměroval nás na offroadovou cestu, která byla po kilometru asfaltová a pak opět šotolina. Když se před námi otevřel výhled na jezero byli jsme udiveni jak je je velké. Všichni rybáři se otočili co to přijelo, nakonec jsme se odvážili přiblížit a zeptat se jestli je bezpečné zde nocovat. sami zde rybáři nocovali a tak jsme se báli méně. Našli jsme si nejméně strmý svah, Dáša odkopala všechny malé i velké kamínky, které by nás mohli v noci tlačit. V jezeru jsme si nabrali vodu, kterou jsme použili pro přípravu čaje a večeře. Pod sebe jsme si dali všechno co bylo možné, náhradní oblečení i nepromoky a pořád to bylo velmi tvrdé. S plynoucím časem a navíc obklopeni horami jsme se museli smířit s tím, že půjdeme brzo spát a bude se velmi brzo stmívat.